Proč nemilujeme své politiky.

čtvrtek 10. červen 2010 09:02

Bezmezný obdiv k vůdcům národa není standardní součástí české národní povahy. Čech je ve své podstatě především skeptik, který vnímá politiky jako součást společenské vrstvy reprezentující panstvo, pány, prostě ty, kteří nám vládnou podle svého gusta a pranic se nás neptají na názor, jak bychom si uspořádání věcí veřejných představovali.

Politik je pro nás jen pijavice prosazující si své soukromé zájmy a ambice, někdo, kdo omezuje naše práva na svobodný život a svobodné podnikání. Především je pak pro nás reprezentantem státu, který z nás doluje daně, aby s tak získanými prostředky mohl nakládat podle svého, tedy podle vůle politiků. Obyčejný občan je tak odírán nejen svým zaměstnavatelem, musí si platit na "bezplatnou" zdravotní péči a sociální pojištění, ale musí platit i svoje obecní a státní úředníky včetně policie a armády, jejich budovy, auta, levné stravování.

Jakousi výjimkou potvrzující pravidlo byl dávný obdiv národa k osobě tatíčka Masaryka, který ale sám o něco takového jako člověk raconální vůbec nestál a byl tím uváděn neustále do rozpaků. Domnívám se, že český lid obecný i politikové té doby k němu dávali svůj obdiv tolik na odiv proto, aby setřeli tu pachuť vlezdoprdelectví k rakouskému mocnářství, která se jim za třista let dostala až pod kůži. Masaryk byl z proklínaného pana profesora přes noc President Osvoboditel.

Náhle bylo možné oslavovat svobodně vše české a tak se jásalo a pochodovalo s fanglemi a stavěly se pomníky. Podobná atmosféra zachvátila český národ i po roce 1989 a tak se opět jásalo nad poměry, zvonilo klíči a na piedestal se dostal dosud národu zcela neznámý dramatik Havel jako symbol dříve utlačované svobody projevu a shromažďování. Ti, co jásali pod tribunami v dobách komunistické totality, jásali nyní stejně nadšeně na náměstích. Místo soudruha Brežněva vítali amerického presidenta, pravda, o poznání svobodněji. Nikdo totiž nekontroloval jejich účast na demonstraci. Prezident Havel vyrukoval se svými slogany "Nejsme jako oni!", "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!" a zdálo se, že z nás budou přes noc jiní lepší a šťastnější lidé.

Jenže našince přes noc nepředěláš a tak se po nedlouhé době vše vrátilo do starých kolejí. Politiku většina národa považuje nadále opět za svinstvo, politici jsou v očích občanů jen samolibí kariéristé, bažící po obdivu davu, ale hlavně jsou to ti, kteří se snaží co nejrychleji obohatit ze státních peněz. Řada z nich to dává bezostyšně najevo při hlasování o tom, jak vysoké mají být prebendy za sezení v parlamentních lavicích, zda se má omezit poslanecká imunita a jaké dotace pustí do průmyslu či zemědělství v rámci státního rozpočtu svým kamarádům.

Kuriózní jsou pak výsledky zmateného lidového hlasování o oblíbenosti politiků v rámci nesčetných průzkumů názorů obyvatelstva na to či ono. Nejoblíbenějším politikem je pak například lehce degenerovaný šlechtic oplývající milým humorem bez ohledu na to, co pro své voliče skutečně vykonal, v tomto případě neudělal nic. Jindy voliči milují jakousi dámu, protože vypadá dobře a mile se usmívá a také nedělá nic přesně podle hesla "kdo nic nedělá, nic nezkazí".

A tak my Češi svoje politiky raději nemilujeme, jen některé občas oblibujeme více než ty druhé a hlavně na ně na všechny nadáváme. Nejsme totiž národem, který by potřeboval ke své existenci nezbytně politické vůdce nadané opojným charizmatem. Vůdce, kterým bychom bezmezně důvěřovali a kráčeli pod jejich vedením vstříc zářné budoucnosti. Nic takového na rozdíl od většiny našich sousedů po našich politicích nežádáme. Rádi bychom, aby pokud možno nebyli hloupí, arogantní. Aby nekradli ze státních peněz všemi možnými způsoby, aby dali na naše rady a přání a pokud možno nezavlekli náš národ do nějaké mezinárodní šlamastiky, která by nás tak jako vždy dosud, posléze rozšmelcovala na cimprcampr.

Rádi bychom, aby moudře sestavovali zákony směřující k ochraně malého člověka před velkým státem a velkými firmami a aby státní peníze dávali tam, kde nám jako prostým občanům prospějí a usnadní či zkrášlí život. Aby se postarali o bezpečí naše i našeho majetku a o to, aby soudci řádně a rychle posílali do basy ty, kteří si to zaslouží. Takové politiky bychom pak mohli ne snad přímo milovat, ale aspoň respektovat a chválit za to, jak se o nás starají. A také bychom je mohli opakovaně volit, protože se osvědčili. Dej nám Bůh, aby se nám naše tajná přání co nejdříve splnila.

Pokud se vám zdá, že jste tuto úvahu už někde četli, pak vězte, že jsa již internetovým klasikem, jsem si dovolil citovat z vlastního díla. Článek téměř shodného obsahu jsem totiž uveřejnil již 10.10.2001. Jak se zdá, vše co jsem tehdy napsal, stále platí. Musím o sobě proto prohlásit podobně jako kdysi pan spisovatel Hašek, že jsem vskutku geniálním. Vždyť i můj starší vnuk (6 let) tvrdí : "Dědo, ty jsi tak chytrý," - naposledy tehdy, když jsme spustili úspěšně na vodu prototyp ekologické lodi na gumový pohon.

Jan Bílek

Jan Bílek

Jan Bílek

Politika, společnost, technika, počítače, internet. Občas i o sobě.

Jsem pamětník lecčeho: počátků počítačů, německé i ruské okupace. I když v roce 1945 mě byly teprve čtyři roky...

REPUTACE AUTORA:
0,00